Malé knihy ukazují praxi
Drobné prameny zachycují hudbu v užívání: ve výuce, při liturgii jednotlivce, ve zpěvu jednoho hlasu. Nebyly to reprezentativní památky, ale pracovní nástroje učitelů, žáků, kněží a zpěváků.
kap. 1, 5.1, 6 · PojmyDrobné hudební knihy Čech a Moravy · 13. až počátek 17. století
Hudba v knihách, které se vešly do ruky
Drobné hudební prameny nejsou okrajovým doplňkem velkých liturgických kodexů a kancionálů. Jsou bezprostředním svědectvím o tom, jak se hudba skutečně zpívala, učila a šířila.
Shrnutí
Osm hlavních výsledků přehledu. Každý vede na příslušnou část webu a kapitolu práce.
Drobné prameny zachycují hudbu v užívání: ve výuce, při liturgii jednotlivce, ve zpěvu jednoho hlasu. Nebyly to reprezentativní památky, ale pracovní nástroje učitelů, žáků, kněží a zpěváků.
kap. 1, 5.1, 6 · PojmyKláštery, univerzita a školy, literátská bratrstva, reformní konfese i soukromá sféra existovaly dlouho vedle sebe. O lineární „laicizaci“ je třeba mluvit opatrně.
kap. 1, 2.3 · ProstředíLiturgické knihy se v českých zemích tiskly od 70. let 15. století: Missale Pragense vyšlo v Plzni kolem roku 1479, Agenda Olomucensis v Brně roku 1486. Písničky z roku 1501 jsou mezníkem tištěného zpěvníku v národním jazyce, ne hudebního tisku. Noty neobsahují.
kap. 3.2 · Rukopis a tiskUčebnice a konfesní zpěvníky vycházely převážně tiskem. Vícehlasý repertoár místních sborů a intabulace zůstávaly v rukopisech. Rozdělení však nebylo absolutní: v Praze vyšly tiskem vícehlasé sbírky Chrysopona Jevíčského (Bicinia nova, 1579) a Jacoba Handla Galla (Opus musicum, 1586–1591), zatímco Srkalův kancionál (1579) se opisoval ručně.
kap. 3.3, 6 · Rukopis a tiskLiteráti užívali současně velkoformátové graduály a kancionály i sady drobnějších rukopisných hlasových knih pro vícehlas.
kap. 2.3, 4.3 · UpřesněníPřehled opravuje mimo jiné provenienci rukopisu XI E 9, autorství Muziky z roku 1561, charakter Strahovského kodexu i představu kapesních loutnových knížek v 16. století.
kap. 2–4 · UpřesněníZ 16. století se domácí instrumentální prameny dochovaly jen ojediněle. Souvislejší doklady pocházejí z doby kolem roku 1600 a ze 17. století.
kap. 4.4 · PramenyNezpracované konvoluty, neúplné sady hlasových knih a notované zlomky z vazeb tvoří velkou část dochovaného materiálu. Jejich výzkum je hlavní výzvou oboru.
kap. 5 · DesiderataVymezení · kap. 1.1 a 2.2
„Drobné hudební knihy“ nejsou ustálený odborný termín. Práce je používá jako pracovní označení pro prameny malého formátu nebo jednoduché stavby, určené k osobnímu, školnímu či praktickému užití.
Svazek či složka, jejíž formát a stavba umožňovaly osobní, přenosné užití, orientačně do výšky asi 22 cm. Nebo kniha určená jednotlivci: žákovi, knězi či zpěvákovi jednoho hlasu. Hraniční prameny středního formátu (např. Strahovský kodex) práce uvádí kvůli souvislostem.
„Česká a moravská provenience“ označuje místo vzniku a užívání pramene, ne jeho dnešní uložení. Nejistou nebo cizí provenienci práce výslovně uvádí.
Přehledová studie. Nevychází z vlastního autoptického studia rukopisů, ale z odborné literatury a katalogů (DIAMM, RISM, Manuscriptorium, Manuscripta.cz, Hymnologica). Kodikologické údaje uvádí jen tam, kde jsou doloženy.
lat. „knížka“
příručka
složka, sešit
Pravítko formátů
Výška × šířka v mm. Čárkovaná linie značí orientační hranici drobné knihy (asi 22 cm).
Sociální a institucionální kontext · kap. 2.3
Uživatelů hudebního písemnictví postupně přibývalo. Jednotlivá prostředí se však nestřídala jedno po druhém, ale po dlouhou dobu existovala současně.
Pruhy vyznačují orientačně období, ve kterém práce dané prostředí popisuje jako významné pro drobné hudební knihy. Body jsou datované prameny z přehledu.
13.–14. století
Nejstarší drobné notované knihy vznikaly v klášterech a v okruhu církevních institucí. Příkladem jsou procesionály benediktinek od sv. Jiří na Pražském hradě, např. NK VI G 10a ze 14. století, s procesními zpěvy, liturgickým dramatem Visitatio sepulchri a duchovními písněmi. K duchovní elitě sklonku 14. století patřil arcibiskup Jan z Jenštejna (arcibiskupem 1379–1396), autor hymnů a officií a propagátor svátku Navštívení Panny Marie. Jeho tvorba však není známa ze samostatného notovaného „písňového sborníku“.
Pařížskou polyfonii 13. století zastupují zlomky NK V E 15; kdy se do Čech dostaly, není známo. Cisterciácký rukopis Vyšší Brod 42 z roku 1410 stojí na prahu další epochy (Vlhová-Wörner 2025).
od poloviny 14. do 15. století
Založením pražské univerzity roku 1348 a rozvojem městského školství získala výuka hudby nový rámec. V quadriviu se hudba vykládala jako spekulativní, matematicky založená disciplína podle spisu Johanna de Muris Musica speculativa (srov. Witkowska-Zaremba 1992); se jménem Václava z Prachatic se spojuje komentář k němu (Hruška 2022). Praktická výuka chorálu a menzurální notace probíhala ve školách a kolejích, mimo jiné podle textů tradice Johanna Hollandrina (Bernhard – Witkowska-Zaremba 2010–). V polovině 15. století sepsal Pavel Žídek encyklopedii Liber viginti artium.
Studenti a mladí učitelé zapisovali latinské písně, menzurální cantiones a poučení do levných papírových složek (srov. Ciglbauer 2017). Příkladem je opavský rukopis RC 4, jehož poslední složka pochází z let kol. 1431–1435, nebo rukopisy Kříže z Telče z let kol. 1450–1460.
revoluce 1419–1434, utrakvismus i později
Husitská revoluce (1419–1434) přinesla konfesní rozštěpení společnosti a zavedení češtiny do liturgického zpěvu. Dokládá to Jistebnický kancionál (KNM II C 7, kol. 1420–1434; Holeton – Vlhová-Wörner 2004, 2019). Formátem 31 × 21 cm mezi drobné knihy nepatří, je však klíčovým pramenem husitské liturgie a zpěvu. Se spory o lidový zpěv a varhany souvisejí texty De cantu vulgari a De organo.
Ve 2. polovině 15. století existovalo katolické prostředí (Strahovský kodex) vedle utrakvistického (Rackův sborník, Kodex Speciálník). Obě strany pěstovaly i vícehlas.
formují se v 15. století, vrchol v 16. století
Převážně utrakvistická, později i katolická sdružení měšťanů zpívajících při bohoslužbách. K reprezentaci sloužily velkoformátové iluminované graduály a kancionály (Kodex Franus 1505, Chrudimský graduál 1530). Pro vícehlas užívala bratrstva, stejně jako chrámové sbory, sady drobnějších rukopisných hlasových knih. Příkladem jsou hlasové knihy literátů od sv. Ducha v Hradci Králové (bas II A 20, tenor II A 27) a pětidílná sada NK XI B 1 pro pražský kostel sv. Michala v Opatovicích (1573–1578).
Knihy klatovských literátů (rorátníky, latinský a český graduál, dvě hlasové knihy) ukazují tutéž kombinaci velkých chorálních knih a hlasových knih v regionálním městě. Obě vrstvy existovaly vedle sebe; hlasové knihy velké knihy nenahradily.
16. století
Jednotu bratrskou a další reformní skupiny, např. habrovanské bratry, je třeba odlišit od literátů. Vydávaly vlastní tištěné zpěvníky a učebnice zpěvu. Mnohé zpěvníky byly zcela bez notace: Písničky (1501) a kancionály habrovanských bratří (kol. 1530–1537; Hanzelková 2011).
Jednohlasou notaci přinesl mezi bratrskými tisky až Rohův kancionál (1541), po něm kancionály Šamotulský (1561) a Ivančický (1564). Z učebnic zpěvu vyšly Blahoslavova Musica (1558, rozšířeně 1569) a Muzika (1561) pod jménem Jan Josquin.
přelom 16. a 17. století
Humanistický ideál hudebně vzdělaného jedince se projevil v rozvoji soukromého muzicírování šlechty a měšťanstva. Instrumentální prameny z českých zemí se však ze 16. století dochovaly jen ojediněle. Souvislejší doklady pocházejí až z doby kolem roku 1600 a ze 17. století, např. varhanní tabulatura KNM 1 K 219 (Štefancová 2017). Loutnové tabulatury v českých sbírkách mají často cizí provenienci (Študent 2016).
Mediální proměna · kap. 3
Do 70. let 15. století byla veškerá produkce rukopisná. Knihtisk rukopis nezahubil, ale postupně s ním rozdělil úlohy. Práce to spojuje s konceptem „paralelní existence“ rukopisu a tisku (Hradilová – Jelínková – Veselá 2020). Nešlo o ostré štěpení, ale o souběžnost s mnoha přechody.
Menzurální notace se i po vynálezu knihtisku dlouho reprodukovala ručně. Tisk menzurální polyfonie pohyblivými typy zavedl až Ottaviano Petrucci v Benátkách roku 1501. Pro jeden sbor bylo jednodušší opsat vybraný repertoár do vlastních hlasových knih než kupovat drahé importované tisky.
kap. 3.1, 3.3Agendy olomoucké diecéze se užívaly v rukopisné i tištěné podobě souběžně (tisky Brno 1486 a Norimberk 1498). Koexistence obou médií je tak doložena už na sklonku 15. století.
kap. 3.2 · Maňas 2022Philomathova učebnice Musicorum libri quatuor (Vídeň 1512) vyšla znovu ve Vídni (1523), ve Wittenbergu (1534) a ve Štrasburku (1543). Martin Agricola k ní vydal komentář (1540). Do českých zemí se zároveň dovážely německé učebnice, zejména z okruhu wittenberské produkce Georga Rhaua.
kap. 3.2 · edice Horyna 2003Latinská vícehlasá hudba se v Praze tiskla: Ondřej Chrysoponus Jevíčský vydal roku 1579 sto dvojhlasů Bicinia nova a v tiskárně Jiřího Nigrina vyšlo v letech 1586–1591 Opus musicum Jacoba Handla Galla (374 motet). Naopak Srkalův kancionál (1579) šířil rukopisně repertoár, který tiskem vyšel až roku 1610.
kap. 3.3, 6 · Štefancová 2020Písničky (1501) a habrovanské kancionály (kol. 1530–1537) noty nemají. Jednohlasou notaci přinesl mezi bratrskými tisky až Rohův kancionál (1541), po něm Šamotulský (1561) a Ivančický (1564). Vícehlas v českých kancionálových tiscích 16. století prakticky chybí.
kap. 3.3Analytická část · kap. 4
Výběr asi tří desítek pramenů. Nejde o uzavřený kánon, ale o soubor, který ukazuje šíři drobných hudebních knih. Prameny středního a velkého formátu a prameny cizí provenience jsou označeny.
kap. 4.1 · 13. st. – 1419
Drobná liturgická kniha benediktinek od sv. Jiří na Pražském hradě v původní vazbě ze 14. století. Procesionál, mše za zemřelé, tropy Benedicamus a cantiones, liturgické drama Visitatio sepulchri a jedna vícehlasá skladba. Česká chorální notace metského typu. Typický liturgický libellus určený do rukou jednotlivých řeholnic.
kap. 4.1 · 13. st. – 1419
Dva dvojlisty z rukopisu pařížského původu s dvojhlasými organy notredamského repertoáru. Na zlomky upozornil v únoru 2021 Dominique Gatté, publikoval je M. Horyna (Horyna 2021). Dochovaly se jako ochranné listy v rukopise traktátu Petra de Crescentiis Ruralia commoda. Kdy se do Čech dostaly, zda už ve 13. století, nebo až s hostitelským svazkem, není známo.
kap. 4.1 · 13. st. – 1419
Sborník sestavený v cisterciáckém klášteře ve Vyšším Brodě těsně před vypuknutím husitských válek. Jednohlasé i vícehlasé duchovní písně a chorální skladby spjaté s cisterciáckou liturgií; jeden z nejvýznamnějších pramenů latinské menzurální cantio. Písně v něm lze číst i jako záznam živé ústní tradice.
kap. 4.1 · 13. st. – 1419
Latinské duchovní písně a cantiones spojené se životem pražských kolejí. Jejich výzkum a edice jsou předmětem současného bádání. Jednotlivé prameny s tímto repertoárem typově odpovídají kategorii studijního fasciculu.
kap. 4.2 · husitská doba a 15. st.
Nejdůležitější pramen husitské liturgie a zpěvu z doby husitské revoluce (1419–1434): graduál, kancionál, notované officium a mešní zpěvy převážně v češtině. Formátem (31 × 21 cm) nepatří mezi drobné knihy, je však nepostradatelným referenčním bodem husitské písňové a liturgické kultury.
kap. 4.2 · husitská doba a 15. st.
Pašije, lamentace, jednohlasé písně a vícehlasé skladby s texty v latině, němčině a češtině. Poslední složka (kol. 1431–1435) obsahuje tři skladby Petra Wilhelmi de Grudencz, mj. dvojhlasou píseň Poligena exanimes s akrostichem „Petrus“; patří tak k nejstarším pramenům jeho tvorby. Repertoár je typický pro latinské školy a univerzitní koleje. Zda rukopis pochází z českého, moravského či slezského prostředí, vyžaduje další výzkum.
kap. 4.2 · husitská doba a 15. st.
Na pražské univerzitě se hudba vykládala podle Muisovy Musica speculativa; se jménem Václava z Prachatic se v literatuře spojuje komentář k tomuto spisu. Didaktickou páteří výuky musica plana a musica mensuralis byly texty tradice Johanna Hollandrina. V polovině 15. století sepsal Pavel Žídek encyklopedii Liber viginti artium; z hudební části se dochovaly oddíly o musica plana, musica mensuralis a neúplně o musica instrumentalis. Texty De cantu vulgari a De organo, dříve připisované Jeronýmu Pražskému, souvisejí s husitskou polemikou; De organo je pravděpodobně dílem Martina Lupáče. Nejde o praktické příručky varhanní hry.
kap. 4.2 · husitská doba a 15. st.
Kříž z Telče (1434–1504) zapisoval notované latinské i české duchovní a světské písně, chorál a vícehlasé skladby (mj. Petra Wilhelmi), hlavně jako školní pomocník (socius). Kolofony jej v letech 1454–1458 spojují se školami v Telči, Žďáře, Soběslavi, Roudnici a na Vyšehradě; augustiniánským kanovníkem v Třeboni se stal až později. Rukopis A 4 (kol. 1459) je pozoruhodný časným užitím bílé menzurální notace v Čechách.
kap. 4.2 · husitská doba a 15. st.
Utrakvistický sborník chorálu, cantiones a vícehlasé hudby, pojmenovaný podle humanisty Jana Racka z Chotěřiny (rektora školy a od roku 1542 malostranského městského písaře). Kodikologická analýza ukazuje postupný vznik z jednotlivých složek. Dvanáct skladeb sdílí s Kodexem Speciálník; pramen je spojován se školou při kostele sv. Mikuláše na Malé Straně.
kap. 4.2 · husitská doba a 15. st.
Katolický sborník téměř tří set vícehlasých skladeb (mše, mešní propria, moteta, asi šedesát hymnů a magnificaty), opsaný převážně jedním hlavním písařem v Praze či okolí. Vedle díla Johanna Tourouta skladby franko-flámských a anglických autorů (Du Fay, Frye) a místní úpravy hymnů ke sv. Václavu a sv. Prokopu. Označení „pokladnice šansonu“ je zavádějící.
kap. 4.2 · husitská doba a 15. st.
Sborník vzniklý ve Štrasburku (kapitula sv. Tomáše, částečně klarisky): teologické a přírodovědné texty, tonář, traktát Henrica de Zeelandia a vícehlasé skladby francouzského, nizozemského, německého a italského repertoáru (Machaut, Landini). Kolem roku 1546 jej vlastnil Jan Racek z Chotěřiny. Nejde o pražský univerzitní sborník, ale o doklad humanistického sběratelství v Praze 16. století.
kap. 4.2 · husitská doba a 15. st.
Kněžské příručky (manualia v liturgickém smyslu) pro každodenní obřadní praxi. Brněnský tisk z roku 1486 je prvním známým brněnským tiskem. Souběžné užívání rukopisných a tištěných agend je modelovým dokladem koexistence obou médií na sklonku středověku.
kap. 4.3 · 16. století
Nejstarší dochovaný tištěný český kancionál, tradičně spojovaný se Severinovou tiskárnou. Exemplář postrádá titulní list. Zda jde o tisk Jednoty bratrské, soukromý podnik, nebo utrakvistický zpěvník, je v literatuře sporné. Mezník v dějinách tištěného zpěvníku, nikoli hudebního tisku.
kap. 4.3 · 16. století
Veršovaná latinská učebnice chorálu a menzurální hudby v hexametrech, patrně první tištěný hudebně teoretický spis českého autora. Čtyři knihy: o hlasech, klíčích, tónech a solmizaci; o notových tvarech, ligaturách, pauzách a proporcích; o řízení zpěvu chorálu a figurální hudby; o konsonancích, vedení hlasů a fuze. Martin Agricola k ní vydal komentář (1540).
kap. 4.3 · 16. století
Čtyři, podle jiných údajů pět vydání zpěvníků radikální reformní skupiny založené roku 1528 Janem Dubčanským ze Zdenína, ovlivněné Zwingliho učením; tiskárna působila v Habrovanech. Přes tři sta písní, převážně převzatých z utrakvistických a bratrských zdrojů.
kap. 4.3 · 16. století
Rohův kancionál (Písně chval božských, Praha 1541), redigovaný Janem Rohem, je první notovaný zpěvník Jednoty bratrské; přinesl jednohlasou notaci. Navázaly na něj kancionály Šamotulský (1561) a Ivančický (1564), připravené za účasti Jana Blahoslava. Vícehlas v českých kancionálových tiscích 16. století prakticky chybí.
kap. 4.3 · 16. století
První česky psaná učebnice hudební teorie a zpěvu, opřená o německou humanistickou literaturu (Listenius, Coclico, Finck). Rozšířené vydání z roku 1569 má dva dodatky: první o technice zpěvu, druhý, tzv. Naučení potřebná těm, kteříž písně skládati chtějí, je určen skladatelům písní a věnuje se mj. české prozódii, deklamaci a textování.
kap. 4.3 · 16. století
Praktická učebnice zpěvu vydaná pod jménem, patrně pseudonymem, Jan Josquin. Autorství bylo počínaje O. Hostinským připisováno bratrskému knězi Václavu Solínovi (1527–1566), správci ivančické tiskárny a korektorovi Šamotulského a Ivančického kancionálu; identifikaci, kterou část literatury 20. století odmítala, podpořil T. Sovik. Jde o jednu učebnici, ne o dva samostatné spisy.
kap. 4.3 · 16. století
Zahraniční, především německé humanistické učebnice (wittenberské tisky Georga Rhaua a další) se v českých zemích hojně užívaly a vytvářely zázemí pro domácí teoretické spisy. Znal je např. Jan Blahoslav.
kap. 4.3 · 16. století
Sbírka sta dvojhlasých skladeb Ondřeje Chrysopona Jevíčského, který v letech 1576–1582 působil v Prachaticích a psal především pro školy a literátská bratrstva. Dokládá, že se v Praze tiskla i vícehlasá hudba, patrně určená též k výuce, a že rozdělení úloh mezi tisk a rukopis nebylo absolutní.
kap. 4.3 · 16. století
Rukopisný kancionál spjatý s literáty od Všech svatých v Litoměřicích. Obsahuje písňovou postilu odvozenou z Hermanovy sbírky v Řešátkově překladu. Dokládá rukopisnou cirkulaci repertoáru, který tiskem vyšel až roku 1610.
kap. 4.3 · 16. století
Basový hlas literátů od sv. Ducha v Hradci Králové: mše, moteta a české duchovní skladby (Compère, Isaac, Obrecht a anonymní díla).
kap. 4.3 · 16. století
Tenorový hlas se mšemi, mešními proprii a moteti. Z obou hradeckých sad se dochovaly jen jednotlivé hlasy.
kap. 4.3 · 16. století
Původně pětidílná sada (diskant, alt, tenor, bas a quintus, který je dnes uložen jinde), opsaná pro pražský kostel sv. Michala. Mše, moteta a české duchovní skladby autorů působících v Čechách (Jan Trojan Turnovský, Jiří Rychnovský, Jacob Handl Gallus) i zahraničních (Arcadelt, Phinot, Rore, Scandello); většina skladeb je anonymní.
kap. 4.3 · 16. století
Rorátníky v klatovském muzeu, latinský a český graduál a dvě hlasové knihy klatovské provenience. Soubor dokládá provoz literátského bratrstva v regionálním městě, v němž se velkoformátové chorální knihy kombinovaly s hlasovými knihami pro vícehlas. Datace a kodikologický popis jednotlivých knih vyžadují další výzkum.
kap. 4.3 · 16. století
Velkoformátová rukopisná sborová kniha s mešními ordinarii a proprii. Srovnání s Choralis Constantinus ukazuje, že většina propriálních cyklů je patrně dílem Heinricha Isaaca. Dokládá, že vedle hlasových knih se v 16. století nadále pořizovaly i velké sborové knihy.
kap. 4.3 · 16. století
Čtyřdílná sbírka 374 motet Jacoba Handla Galla, patrně nejvýznamnější tisk vícehlasé hudby vydaný v Praze v 16. století. Spolu s Bicinia nova dokládá, že se latinská vícehlasá hudba v Praze tiskla.
kap. 4.4 · kolem 1600
Rozsáhlé torzo dříve neznámé varhanní tabulatury rekonstruované z fragmentů. Intabulace duchovních skladeb Orlanda di Lasso, Tomáse Luise de Victoria, Jacoba Handla Galla a dalších. Autorka objevu ji spojuje se Slezskem a s německy mluvícím prostředím severních Čech a Moravy a zasazuje ji do kontextu luterské hudební praxe.
kap. 4.4 · kolem 1600
Loutnové a kytarové tabulatury s repertoárem italských, francouzských, německých i českých autorů. Jejich provenience často není domácí; doklady loutnové praxe v českém a moravském měšťanském prostředí 16. století čekají na soustavné zpracování.
kap. 2.1 · pro srovnání
Velký utrakvistický sborník vícehlasé hudby, typický představitel reprezentativní vrstvy pramenů. Sdílí dvanáct skladeb s Rackovým sborníkem.
kap. 2.1 · pro srovnání
Velkoformátový iluminovaný kancionál literátů, příklad reprezentativní knihy. Vedle takových knih užívala bratrstva pro vícehlas sady drobnějších hlasových knih.
Žádný pramen neodpovídá zvoleným filtrům.
Kritické zhodnocení literatury
Přehled na řadě míst opravuje nebo zpřesňuje tvrzení, která se ve starší literatuře a populárních textech opakují.
tradovaný údajPísničky z roku 1501 zahajují hudební knihtisk.
podle současného bádáníLiturgické knihy se tiskly od 70. let 15. století. Písničky jsou mezníkem tištěného zpěvníku v národním jazyce, neobsahují noty a jejich konfesní zařazení je sporné.
kap. 3.2 · Baťová 2014tradovaný údajRukopis XI E 9 je pražský univerzitní sborník.
podle současného bádáníSborník vznikl ve Štrasburku. Do Prahy se dostal druhotně, kolem roku 1546 jej vlastnil Jan Racek z Chotěřiny. Dokládá humanistické sběratelství, ne místní praxi.
kap. 3.1, 4.2tradovaný údajExistuje notovaný písňový sborník Jana z Jenštejna.
podle současného bádáníJenštejnova tvorba je známa ze souborného kodexu jeho spisů a z pozdějších pramenů, ne ze samostatného notovaného sborníku.
kap. 2.3tradovaný údajJan Josquin a Václav Solín napsali roku 1561 dvě učebnice.
podle současného bádáníJde o jednu učebnici, Muziku z roku 1561, vydanou pod jménem (patrně pseudonymem) Jan Josquin. Autorství Solínovi připisoval Hostinský a podpořil je Sovik.
kap. 4.3 · Sovik 1985; Hruška 2022tradovaný údajStrahovský kodex je „pokladnice šansonu“.
podle současného bádáníKodex obsahuje především liturgickou a paraliturgickou vícehlasou hudbu: mše, propria, moteta, asi 60 hymnů a magnificaty.
kap. 4.2 · Snow 1968; Hlávková 2016tradovaný údajPražské zlomky Notre-Dame dokládají import pařížské polyfonie ve 13. století.
podle současného bádáníZlomky se dochovaly jako ochranné listy v rukopise Crescentiových Ruralia commoda. Kdy se do Čech dostaly, zda už ve 13. století, nebo až s hostitelským svazkem, není známo. Jako doklad časné recepce je třeba je vykládat opatrně.
kap. 4.1 · Horyna 2021tradovaný údajHlasové knihy literátů nahradily velké chorální knihy.
podle současného bádáníObě vrstvy existovaly vedle sebe. Ještě kolem roku 1550 vznikla velká sborová kniha od sv. Jakuba v Brně (425 × 280 mm).
kap. 2.3, 3.3tradovaný údajSpis De organo je příručka varhanní hry.
podle současného bádáníTexty De cantu vulgari a De organo, dříve připisované Jeronýmu Pražskému, souvisejí s husitskými spory. De organo je pravděpodobně dílem Martina Lupáče.
kap. 4.2 · Hruška 2022tradovaný údajKříž z Telče zapisoval hudbu jako augustiniánský kanovník v Třeboni.
podle současného bádáníHudbu zapisoval hlavně jako školní pomocník (socius) v letech 1454–1458. Kanovníkem se stal až později.
kap. 4.2 · Doležalová – Dragoun 2020; Ciglbauer 2025tradovaný údajV 16. století byly rozšířené kapesní loutnové knížky měšťanů.
podle současného bádáníPro 16. století to zatím nelze doložit konkrétními domácími prameny. Loutnové tabulatury v českých sbírkách mají často cizí provenienci.
kap. 4.4 · Študent 2016Dva případy zblízka
Dva prameny, na kterých je dobře vidět, jak drobné knihy vznikaly: v rukou jednoho písaře na cestách a postupným svazováním složek.
Kříž z Telče (1434–1504)
Jeden z nejplodnějších písařů českého středověku zapisoval notované latinské i české písně, chorál a vícehlas, mj. skladby Petra Wilhelmi. Kolofony jej v letech 1454–1458 spojují s těmito školami:
Rukopis Třeboň A 4 (kol. 1459) je pozoruhodný časným užitím bílé menzurální notace v Čechách.
kap. 4.2 · Wikipedie · DIAMM: A 4 · Doležalová – Dragoun 2020 · Ciglbauer 2025
Rackův sborník, NK VI C 20a
Utrakvistický sborník chorálu, cantiones a vícehlasu vznikal postupně ze samostatných složek. Dvanáct skladeb sdílí s Kodexem Speciálník a je spojován se školou u sv. Mikuláše na Malé Straně.
kap. 4.2 · Hlávková 2020 · DIAMM
Archivní desiderata · kap. 5
Metaforické označení, ne odborný termín, pro dosud nezpracované a nedostatečně popsané prameny v archivech, zámeckých a klášterních knihovnách a muzeích. Malé, nešité nebo měkce vázané papírové sešity podléhaly opotřebení, ztrátám a vyřazení mnohem rychleji než velké knihy v kůži a dřevě.
Druhotně svázané celky složek od různých písařů a z různých období. Rackův sborník a rukopisy Kříže z Telče ukazují, že takové sborníky vznikaly postupným svazováním samostatných sešitů.
úkol: filigranologie, paleografická datace, rekonstrukce skladby složek
Ze čtyř- až šestidílných sad se často dochovaly jen jednotlivé hlasy.
úkol: identifikace skladeb srovnáním repertoáru, doplnění hlasů z konkordancí
Notované rukopisy rozřezané po změně liturgie či vkusu a použité knihaři jako vazební materiál. Pařížské zlomky NK V E 15 přežily jako ochranné listy rukopisu Crescentiových Ruralia commoda. Zlomky ve vazbách uchovává řada knihoven, např. Vědecká knihovna v Olomouci.
úkol: digitální spojování rozptýlených fragmentů
Světlé pole: dochovaný hlas. Otazník: hlas se nedochoval; počet hlasů hradeckých sad práce neuvádí.
Databáze umožňují virtuálně spojovat rozptýlená membra disjecta z různých institucí a rekonstruovat zaniklé knihy a sešity.
Rozbor školních příruček (tradice Hollandrina, rukopisy Kříže z Telče, RC 4) ukazuje cesty šíření hudebního vzdělání ve střední Evropě.
Zařazení neevidovaných pramenů do RISM, DIAMM, Manuscriptoria a Manuscripta.cz, ve spolupráci s knihovědou, filigranologií a dějinami vzdělanosti.
kap. 5.1–5.3
Stav bádání · kap. 2.1
Starší historiografie se soustředila na velké reprezentativní prameny. V posledních dvou desetiletích přinesl výzkum nová datování, nálezy a kodikologické analýzy i u drobných pramenů.
Graduály, antifonáře, iluminované literátské kancionály a velké sborníky vícehlasé hudby, jako je Kodex Speciálník (kol. 1485–1500, 375 × 275 mm) nebo Kodex Franus (1505). K nim vznikla rozsáhlá literatura (souhrnně Černý et al. 1983; pro Moravu Sehnal – Vysloužil 2001). Drobné knihy byly nahlíženy spíše izolovaně nebo jako druhořadý materiál.
Přejít od pouhé katalogizace k hloubkové kodikologické, paleografické a sociálně historické analýze: sledovat vazbu mezi fyzickou podobou knihy (formátem, materiálem, stavbou složek), notací a prostředím, v němž pramen vznikal a fungoval.
Kodikologická teorie složených rukopisů a pojmy samostatné jednotky, tzv. bookletu (Robinson 1980), a kodikologické jednotky (Gumbert 2004). Pro raný novověk koncept paralelní existence rukopisu a tisku (Hradilová – Jelínková – Veselá 2020).
Závěr · kap. 6
Fyzická podoba drobných hudebních knih úzce souvisí se sociálním, institucionálním a konfesním prostředím, ve kterém vznikaly. Přehled podporuje výchozí tezi: drobné prameny jsou bezprostředním svědectvím o hudební praxi, výuce, oběhu repertoáru a mediální komunikaci své doby.
Práce je přehledová studie založená na literatuře a katalozích. Plné ověření teze vyžaduje vlastní kodikologické studium pramenů.
Komplexní obraz hudební kultury Čech a Moravy předpokládá kodikologickou a filigranologickou analýzu, digitální virtualizaci fragmentů a interdisciplinární katalogizaci.
Fáze se do značné míry překrývaly.
Tisk rukopis nezahubil, ale změnil dělbu úloh.
kap. 6
Zázemí
Nejsou součástí bibliografie práce. Web je použil k upřesnění údaje o nálezu zlomků V E 15.